Česko bez rasismu - I.část

Občas mám tendenci teoretizovat, jak by to vypadalo, kdybychom se postavili Německu, kdyby Hitler vyhrál válku, kdyby u nás nikdy nevládli komunisté nebo kdybychom nevyhnali sudetské Němce...

Také jsem přemýšlel nad tím, jak by vypadala Česká republika bez rasismu, nakolik by se změnila. V České republice se s negativními projevy k odlišným lidem setkáváme jen velmi zřídka. Jsou tu tolerováni homosexuálové, černoši, Židé, albíni, tělesně postižení, duševně postižení, Jehovisté, tlouštíci,…jediné dvě skupiny, které jsou výrazně neoblíbené jsou muslimové a Romové. Jelikož se v případě muslimů hovoří spíše o xenofobii než rasismu, zůstávají Romové jako jediná oběť rasismu. Definici rasismu dnes nechám být a budu za rasistu považovat každého, kdo splňuje následující dvě podmínky. První – je schopen vyhodnotit skupinu obyvatel na základě etnika nebo rasy jako celku, druhá – hodnocení této skupiny vyzní kriticky. Od pseudohumanistů často slýchávám ničím nepodloženou větu, že nebýt rasismu, chovali by se Romové jinak. Čili vychází z toho, že patologické chování  Romů je důsledkem rasismu nikoli rasismus důsledkem patologického chování Romů. Jak by tedy ale vypadala situace v ČR kdyby žádný rasismus nebyl?

Problémy Romů se týkají zejména čtyř oblastí – vzdělání, zaměstnanost, bydlení a kriminalita. Pojďme postupně prozkoumat, jaký dopad by absence rasismu měla na tyto čtyři oblasti:

Vzdělání – podle pseudohumanistů je problém vzdělání Romů způsoben diskriminací. Pravda je ale taková, že Romové vzdělání nikdy nepřikládali vysokou prioritu. To přiznávají mnozí Romové, dokonce i mnozí pseudohumanisté. Romské děti jsou v tomto směru zanedbané a nejsou ke vzdělání vedeny. Rozhodně není pravda, že by někdo cpal romské děti automaticky do praktických škol na základě etnického klíče a pokud je ten klíč jakýkoli jiný než etnický, pak se stále může jednat o systémovou chybu, nicméně už se nedá hovořit o rasismu. Pokud se pozastavíme nad počtem romských žáků na praktických školách, který neodpovídá jejich procentuálnímu zastoupení ve společnosti, proč se nepozastavíme nad jejich počtem v dětských domovech nebo počtem dospělých Romů ve věznicích? Může za to snad rasismus? Pseudohumanisté dále často argumentují tím, že dítě z praktické školy má zavřené dveře dalšímu vzdělávání. Nicméně už opomíjí jeden zásadní fakt. Ani ty romské děti, které chodí do běžné školy, se na střední školu nikterak nehrnou. Kolik procent romských dětí, které se vzdělávaly v hlavním vzdělávacím proudu pak šlo na gymnázium či průmyslovku? Nějak nám ty teorie o diskriminaci ve školství pokulhávají, že? Jak to vypadá v praxi jsme všichni mohli vidět v dokumentu 8.A. Jen nevím, jestli se v případě extrémního nasazení učitelů + armády asistentů a přátelským přístupem na úkor vlastního duševního zdraví dá mluvit o diskriminaci. Asi by mnohé napověděly také IQ testy. To je věc, kterou se dnes nikdo neodváží zrealizovat, nicméně podle testů ze 70. let prováděných v Československu je výše IQ romských dětí výrazně nižší, což potvrzují i testy prováděné v Jugoslávii v 90. letech. Statistiky, které se nehodí do krámu prostě zakážeme, a pak můžeme vítězoslavně prohlásit, že tvrzení odpůrce je neprůkazné. Problém je, že nalháváním si svět lepším neuděláme.

Zaměstnanost – zaměstnanost na vzdělání přímo navazuje. Znám několik absolventů praktické školy a shodou okolností všichni pracují, ale tento fakt musím zanedbat, protože počet známých, kteří prošli zvláštní školou, je příliš nízký na korektní statistiku. Každopádně bez dobrého vzdělání není většinou dobrá práce.  Absence rasismu nijak neovlivní žebříček hodnot Romů, nezvýší touhu po vzdělání, nezvýší  kvalifikaci.  Nízká kvalifikace je právě jedním z hlavních důvodů vysoké nezaměstnanosti Romů. Zbývají teda nekvalifikované práce. Nekvalifikované práce jsou špatně placené. Jsou špatně placené proto, že je může dělat kdokoliv a je lehce nahraditelný. Problém je, že výše sociálních dávek dosáhla nebezpečně vysokých hodnot. Spousta nekvalifikovaných nezaměstnaných není motivována, neboť tržní cena jejich práce je jen o málo vyšší než výše dávek (po odečtení nákladů na dopravu apod. je situace ještě horší). Proto můžeme často slyšet větu, že za ty peníze se nevyplatí jít do práce.  A jsme de facto v pasti, protože cenu práce určuje trh, kdežto sociální dávky nejsou tržním principem a tento princip nabourávají. Nicméně…je třeba přiznat, že když přijdou na výběrové řízení dva uchazeči totožných parametrů z nichž jeden je z majority a druhý Rom, určitě to hraje  v některých případech svou roli v neprospěch Roma. Takže odstraněním rasismu ze společnosti některým Romům stoupla šance získat zaměstnání. V reálném světě je pak řešením pro tyto diskriminované uchazeče vyšší počet pokusů. Na okraj zmíním ještě to, že vážnou překážkou při pokusu o získání zaměstnání může být trestní rejstřík. Pseudohumanista ale namítne - jak je možné, že Romové třeba v Británii pracují? Chyba musí být tedy v nás! Důvody jsou v podsatě tři. Za prvé to není tak úplně pravda. Spousta českých Romů se dopouštěla v Británii různých podvodů se sociálními příspěvky. Jednalo se o přihlašování neexistujicích dětí na sebe, braní dvojích dávek jak u nás (či na Slovensku) tak v UK na děti existující, dále měli nárok po odpracování symbolického počtu hodin na doplatek do životního minima. Samozřejmě ale většina Romů z ČR v Británii pracuje, o tom žádná. Není to dáno zdejší diskriminací na trhu práce, ale tím, že v Británii prostě dostanete za nekvalifikovanou práci podstatně víc.  Takže člověk, který by za 10 000 kč nebyl ochoten hnout prstem, za těch 35 000 kč ochoten je. Británie je prostě ekonomicky jinde a může si to dovolit. Už jsem se dokonce setkal s Romy v UK, kteří se z nějakého důvodu cítili jako Britové a chlubili se tím, že Británie je mnohem vyspělejší než "zaostalá ČR". Přijde mi zvláštní se takto chlubit cizím peřím, odjet do bohatší země není totéž jako ji vybudovat. Nicméně dostáváme se k dalšímu důvodu, proč Romové v Británii pracují. Jedná se o lidi, kteří byli ochotni na své situaci něco změnit. Tito lidé přicestovali do cizí země, kde se nějak integrovali. Rozhodně se nejedná o reprezentativní vzorek, neboť ne každý je ochoten toto podstoupit.

Tímto bych ukončil první část dlouhého článku, který se snaží vyvracet mýty, kterými nás pseudohumanisté krmí a příště se zaměříme na bydlení a kriminalitu.