7 pilířů pseudohumanismu - část druhá

Tak včera jsem zaplácl celý článek jen definicí pseudohumanismu, dnes můžu konečně pokračovat vlastním článkem...

Pseudohumanismus je ideologií relativně mladou, nastupující (ano,mnohde již pevně zakořeněnou, avšak rozhodně bych netvrdil, že v současnosti kulminuje, naopak, jsme stále na náběžné hraně, proto jsem použil slovo nastupující). Vznikl v podstatě „z nudy“. Dnešní společnost netrpí nedostatkem, nemusí řešit akutní existenční potíže, což ji umožňuje řešit různé nedostatky a detaily, pro které dříve prostě nebyl prostor. Různé formy diskriminace a útlaku (v západní společnosti) postupně ubývaly, ale lidí, kteří se tímto zabývali, naopak přibývalo. Časem tak došlo „k přešlechtění“, které dalo vzniknout pseudohumanismu, jenž osobně považuji za vůbec největší nešvar dnešní doby, přestože výchozí myšlenka boje proti diskriminaci a proti útlaku menšin je bezesporu správná. Pseudohumanismus stojí na sedmi základních pilířích, každý z nás má možnost na svém okolí pozorovat jeho projevy. Zde je malá analýza. 

1. Kontaminace akademické půdy

Ať už to byl Stalin, Hitler, komunisté nebo jakýkoliv jiný nositel totalitní ideologie, všichni si byli vědomi toho, že chtějí-li, abych jejich ideologie měla dlouhého života, je nutno pracovat s mládeží. A to nejlépe s budoucí elitou. Ani pseudohumanisté nejsou výjimkou. Například George Soros nejen, že se aktivně podílel na infiltraci stávajících univerzit, založil dokonce i univerzitu vlastní. Je to velice efektivní způsob protlačování ideologie, neboť mladí lidé jsou poměrně tvární, navíc je to sázka na budoucnost, protože právě oni jsou tou budoucností. Pseudohumanisté si toho jsou velice dobře vědomi, proto byla právě kontaminace univerzit (v menším rozsahu i nižších stupňů vzdělávacích institucí) jedním ze stěžejních kroků. Z tohoto lze očekávat, že následující generace bude na tom hůře, neboť s implementací pseudohumanismu se do české společnosti započalo relativně nedávno (před cca 10lety) a až budou mladé generace dorůstat, můžeme očekávat podobnou situaci, jaká panuje například v Californii, kde již pseudohumanismus zcela převzal otěže. 

2. Změna názvosloví

Změna názvosloví slouží k přeformulování reality. Pokud má nějaká skupina zahrnutá v myšlence multikulturalismu a pseudohumanismu příliš špatnou pověst (muslimové, Romové, černošská komunita,...), případně je málo významná (absolventi humanitních oborů) a je třeba ji povýšit na vyšší level, je nutno provést přeformulování reality. Z cikánů se tak stávají Romové*, z černochů afroameričané, z pohlaví se stává gender, z nevychovaného fracka je hyperaktivní dítě, které je obětí svého postižení, apod. Pro skupiny, jež jsou z nějakého konkrétního důvodu opovrhované, se vytvoří různé eufemismy, čímž se otupí hrany a máme úplně novou skupinu s čistým štítem. Vrcholem této manipulace je oddělování patologických jevů, které jsou pro skupinu typické, od její podstaty. Typicky například terorismus je oddělen od Islámu (už to tedy není hodný muslim, ale zlý islamista). Přestože je čin spáchán ve jménu Alláha a v souladu s Koránem, nemá s Islámem nic společného. Muslimské texty, které vyzývají k násilí, jsou považovány buď za špatný výklad (ačkoli jsou velice jasné) nebo za zastaralé (tudíž už se jimi „nikdo" neřídí a je možné jejich existenci ignorovat) a je tedy logické, že Islám nemůže být nikdy považován za něco špatného, protože jakákoliv jeho negativní část je od něj automaticky oddělena. Stejné ochrany se naopak netěší nacismus. Někdy je to velmi úsměvně vysvětlováno tak, že zatímco Islám je náboženství a náboženství je z nějakého důvodu hodno ochrany, nacismus je ideologie a ideologie žádnou ochranu nepotřebuje. Jestli tam chcete vidět nějaký zásadní rozdíl, asi ho tam najdete, prakticky tam žádný není. Navíc...Islám to zdaleka není jen náboženství. Dvojí metr je pro pseudohumanismus typický. 

3. Nabourávání stereotypů a HLP

Další fází je tzv. nabourávání stereotypů. Nabourávání stereotypů je manipulační technika, která se snaží změnit postoj cílové skupiny navzdory její osobní či zprostředkované zkušenosti na jev nebo objekty, které jsou předmětem ochrany pseudohumanistické ideologie. K tomuto účelu se používá například „hluboký lidský příběh“(HLP), který mnohdy vychází z reálných základů, které však často tvoří výjimku, jež ze statistického hlediska nebývá podstatná. HLP primárně útočí na city. HLP prezentuje předmět chráněný ideologií zpravidla jako oběť anebo naopak hrdinu. Nabourávání stereotypů se dá použít prakticky vždy, protože vždy bude existovat nějaká výjimka. Je to nástroj velice vděčný, lidé, kteří nabourávají stereotypy, bývají v komunitě pseudohumanistů vysoce ceněni, kdy dochází ke vzájemnému předávání různých filmových či jiných cen, řádů, trofejí,...apod. 

4. Cenzura

Cenzura je nezbytnou součástí každé totalitní ideologie. Pomáhá potlačovat jakoukoliv „vzpouru“, snižuje informovanost, brání změně. Cenzura se projevuje různě. V případě, že hrozí nějaké odhalení negativní pravdy a nelze to řešit jinak, je možné například zakázat vedení statistiky, pokud by se mělo provalit, že chráněná skupina je problémová. Je to zoufalý pokus, kdy veřejnost má přibližný přehled na základě osobní zkušenosti, avšak nemůže na svých tvrzeních nijak stavět, protože statistika chybí a zkušenosti lze pak odsoudit tvrzením, že se jedná pouze o subjektivní dojem, který není ničím podepřený (ano, někdy to pouhý dojem skutečně být může). Někdy je zakázáno o něčem informovat buď přímo (většinou je informace považována za neetickou), anebo pod nějakou záminkou. Myslím, že k cenzuře není třeba se nějak dlouze rozepisovat, snad jen, že zde opět existuje do budoucna poměrně velký potenciál a obávám se toho, že situace se bude v následujících letech zhoršovat.

5. Dehonestace nepřátel

Pseudohumanismus se jako jiné totalitní ideologie snaží o vytvoření veřejného nepřítele. Veřejný nepřítel je subjekt, který je vždy a za každých okolností špatný. Jelikož je morálně špatný, je jakákoliv metoda použitá v boji proti němu legitimní, jakákoliv obrana veřejného nepřítele je předem považována za nekorektní a hanebnou. Podpora veřejného nepřítele, byť jen uznání, že by mohl mít částečnou pravdu, je zavrženíhodná (nemůžete se zastat někoho, kdo je obecně považován třeba za rasistu, i kdyby měl v nějaké konkrétní věci pravdu, ten člověk je prostě odepsaný). Proti veřejnému nepříteli je možno využít jakýchkoliv faulů, účel v tomto případě světí prostředky. Někteří třeba používají dokonce pojem „kulturní rasismus“. Takový pojem je jistě nesmyslem. Ale jelikož slovo „rasismus“ je v dnešní době již takovým strašákem, je škoda nevyužít jeho potenciálu. Člověka, který má nějaké výhrady vůči jiné civilizaci, lhostejno, zda opodstatněné, je třeba nějak označit a vyloučit se slušné společnosti. Když o něm prohlásíte, že je kulturní rasista, získá tu správnou odrazující nálepku (protože rasismus je ve své podstatě zlo, dotyčný sice rasista není, ale když tam dodáte ten přívlastek, tak už to získá jiný význam při zachování tohoto odstrašujícího slova, takže jste z něj v podstatě rasistu vytvořili). Máte špatného člověka – veřejného nepřítele. Veřejný nepřítel není vnímán jako komplexní osoba, ale pouze skrze svou rasistickou, xenofobní či jinou negativní součást (už to tedy není primárně vědec, podnikatel, politik, lékař, muž, řidič, host restaurace, ale je to rasista, xenofob, nácek,..).

6. Přetvářka

Bez přetvářky by nebylo pseudohumanismu. Přetvářka je jeho dost možná tou úplně nejdůležitější součástí. Pseudohumanista nikdy nestojí na straně bílé většiny (pakliže je v konfrontaci s chráněnou skupinou). Je přesně definováno, kdo je utlačovatel a kdo je utlačovaný. To, co je jedné straně tolerováno, druhé straně být tolerováno nemůže a nesmí. Pseudohumanista primárně neřeší, zda něco je nebo není pravda, řeší pouze to, zda je případná pravda politicky korektní nebo není. Politicky nekorektní pravda nikdy nemůže být za pravdu uznána. Toto je zlaté pravidlo, které pseudohumanista nikdy nesmí porušit. Porušení je naprosto nepřípustné. Díky přetvářce vznikají mnohé absurdní situace (gay či feministka podporují Islám), v boji proti diskriminaci dochází k diskriminaci, apod.

7. Záměna příčin a důsledků

Povědomí společnosti o patologickém chování chráněných skupin nelze cenzurou zcela odstranit. Je třeba je veřejnosti vysvětlit. Často se používá nějaké historické zdůvodnění, kdy chráněná skupina byla  pronásledována, diskriminována a či nějak utlačována a její příslušníci neměli čas se z toho za několik desetiletí či staletí vzpamatovat. Když nelze použít historické zdůvodnění, nastoupí na řadu zaměňování příčin a důsledků (ono i to samotné historické zdůvodnění je mnohdy založeno na zaměňování příčin a důsledků). Problémoví lidé jsou problémoví údajně ze sociálních důvodů. Aby ne...v ghettech je spousta sociálně slabých lidí, kteří jsou problémoví. Z toho pak plyne závěr, že sociální vyloučení může za jejich problémovost, nikoliv že problémovost může za jejich sociální vyloučení. Člověk, který má málo peněz, může mít teoreticky větší tendenci krást (i když myslím, že toto platilo snad jen v dobách dávno minulých, kdy člověku bez peněz hrozila smrt hladem). Ovšem nijak to nevysvětluje, že má i větší tendenci házet peníze do automatu, když už je má (nebo utrácení za věci, které nejsou racionálně opodstatněné) a už vůbec ne mít nepořádek kolem svého bydliště, či mít vymlácená okna. Máme tedy oběť, viníkem situace pak bývá většinová společnost, případně stát. Frustrace muslimů v Evropě údajně pramení z toho, že nebyli do společnosti přijati a cítí se vymezení. Nemůže to být v žádném případě naopak, že společnost se vůči nim vymezuje proto, že jejich chování je neakceptovatelné. Kolektivní vina chráněné skupiny je nepřijatelná, kolektivní vina většinové společnosti je automatická. Pseudohumanisté se vždy snaží působit na většinovou společnost, aby přijala chování chráněné skupiny, nikdy naopak. Pokud pronajímatel odmítne pronajmout byt romské rodině je špatný bez ohledu na to, zda má negativní zkušenosti s Romy. Pokud ovšem byt pronajme a problémy má, u pseudohumanistů zastání nenajde.

Zcela určitě se najdou lidé, kteří budou tvrdit, že nic takového neexistuje. Pak by se ovšem nikdo neměl cítit tímto článkem dotčeně, protože se v popisu tohoto textu prostě nenajde a nemůže být onou potrefenou husou. Určitě se najde i spousta lidí, kteří zfleku můj článek označí za blábol. Pokud mezi ně patříte, zkuste si sami odpovědět na následující otázku...Pokud by to, co popisuji, čistě náhodou existovalo, stálo by za to proti tomu bojovat? 

* pojem Romové není dílem pseudohumanistů, Romové si své pojmenování zvolili sami, nicméně nahrazení slova „cikáni“ tímto a vynucování jeho použití je již plně v režii pseudohumanistů