Nejsou všichni vlci stejní

Tak zase jednu o vlkovi...ale teď už je to jiný vlk než posledně. Ne, že by to nemohl být ten stejný, ale...to by bylo příliš smůly na jedno tvora, tak mu dáme pokoj. 

Na hrbolaté zemi, jež si toho roku zatím příliš neužila vlídných pohlazení jarních paprsků, leží schoulený těžce raněný vlk. Ani jeho bystré smysly ho neuchránily před blížícím se nebezpečím. Tvrdým knock-outem, jehož autorem byl přední nárazník terénního vozu, byl poslán k zemi a pomyslný rozhodčí již dávno ukončil své odpočítávání, které rozhoduje o vítězi a poraženém. Teď zde nehnutě leží a čeká, zda i tentokrát objeví světlo na konci tunelu...

Kousek opodál vesele poskakuje mladá kozí rodinka. Matka koza a dvě malá kůzlata. Z bezstarostného křoupání prvních jarních výhonků je vyruší zvláštní pach. Pach, který matku kozu trochu zneklidní, zatímco kůzlata ještě netuší, co si mají myslet. Koza popojde po větru a najednou se zarazí. Na zemi v dáli vidí ležet něco, co ve svém kozím životě moc často nevídá. Tělo vlka. „Děti, rychle sem!" zamečí koza. Kůzlata se seběhnou a koukají kolem sebe tázavým pohledem. I ona za chvíli spatří ležícího vlka. Je mrtvej! vykřikne kozička. Zvědavost zvítězí nad obavami a kozí trojice se pomalu plíží k vlkovi...„Není!" vykřikne druhá kozička.„Je!...Není!...Je!...“ kůzlata se dohadují nad stavem tohoto ubohého tvora. „Není!!!“ shodnou se najednou trojhlasně. To poté, co sebou vlk lehce trhne a poskytne tak jednoznačnou odpověď na Schrödingerovu otázku. „Ale co teď? Nemůžeme ho tu přece nechat!“

Nenechali. Přitáhli to bezvládné tělo až k sobě domů. „Ty ses zbláznila! Co tě to napadlo?“ soptil kozel, když přišel domů a uviděl vlka ve svém vlastním pelechu: „to je vlk! Víš, co je to vlk?!“

Ano, vím, ale přece ho nenecháme chcípnout někde na cestě.

A co je nám do vlka? Chceš, aby nás sežral?

Všichni vlci nejsou stejní. Nemůžeš ho jen tak odsoudit jen proto, že je to vlk. I vlk má své místo na tomto světě. Loví a zabíjí jen staré nemocné kusy.

Nemocné kusy povídáš? A to ho jako omlouvá? Nemocné kusy, jak ty říkáš, si jako zaslouží zhebnout? Tohle mi chceš říct? V tom případě je on dnes tím nemocným kusem a zaslouží si zhebnout!...Nemůžu uvěřit tomu, co jsi udělala...

Po menší manželské hádce se kozel trochu uklidnil. „Tak tohle je fakt výzva,“ pomyslel si a začal se se situací smiřovat. Vlk tou dobou ležel v bezvědomí a hádku svých zachránců nevnímal. Kozel nakonec přemohl svou lupusofobii a jal se vlka kurýrovat. Výsledek jeho amatérských lékařských schopností se brzy dostavil.

„A safra, rohatej!“ byla první vlkova myšlenka poté, co otevřel oči a sotva rozeznal obrysy svého zachránce. Vlk nepochyboval o tom, že se ocitl v pekle a zalitoval hříchů svého dosavadního života. Po několika dalších okamžicích pochopil, že oheň pekelný ještě není na programu dne.

„Kde to jsem?“ otázal se vlk.

„U nás!“ odsekl kozel.

„Ležel jsi v lese a my tě zachránili“...vykřikla kůzlata. Vlk byl příliš slabý na delší rozhovor a po chvilce přemýšlení tvrdě usnul. 

„Co budeme dělat, až se uzdraví?“ zeptal se kozel své choti. „Já nevím“, zněla odpověď. „To bys měla, byl to tvůj nápad. Jestli nás sežere, tak si mě nepřej!“ uzavřel kozel debatu...

Po několika dnech byl vlk z nejhoršího venku. Rodinka se o něj starala a vlk postupně sílil. Kozí strava mu sice moc nelezla, ba dokonce ani to kozaté pivo mu nechutnalo, ale armáda krevních destiček, krvinek a dalších malých bojovníků svou roli zvládla dokonale. Rohatá rodinka se těšila na den, kdy se vlk poprvé od nehody postaví na vlastní a zároveň se tohoto dne bála. Co když vlk přece jen neodolá svým loveckým instinktům a nebohou rodinku roztrhá? Co když na hostinu povolá i své kamarády a z obětavých zachránců nezbude ani kůstka? Obavy sílily, ale karty již byly rozdány, už to nešlo vzít zpátky.

Ten den přišel. Vlk byl dostatečně silný na to, aby se nejen postavil na vlastní, ale krátce se i proběhl. Zatím však ne dost silný na to, aby si něco sám ulovil. Ale tady se přece o nic snažit nemusí. Tady má přece sousto přímo na talíři.  

„Moc vám děkuji za to, co jste pro mne udělali. Do smrti vám to nezapomenu“ pronesl vlk.

Do smrti? Do...do čí smrti?

„Nebojte se, nesežeru vás“, ujistil vlk.

„Vidíš! Nesežere nás“, mrkla koza na svého manžela a doufala, že jeho slovům může věřit.

„Máte mé čestné vlčí slovo“...pokračoval vlk. Kdykoli mě potkáte, bát se mě nemusíte, jste mojí přátele a nikdy vám neublížím. Nyní vás opustím, ale nezapomenu... Sbohem“ rozloučil se vlk a rozeběhl se k lesu. „Sbohem!“ odvětila rodinka. 

Vlk dorazil do lesa, kde pocítil tu známou vůni domova. Byl jen kousek od místa kde jeho život nedávno málem vyhasl. Ale nebyl sám.

„Co ti říká kniha?!“ uslyšel za svými zády výhružně znějící větu a tušil problémy. Otočil se a spatřil svého někdejšího kamaráda. „Neberte si z nich ani přátele ani pomocníky“...dodal další jeho známý. „Zabíjejte je všude, kde je dostihnete!“ cituje do třetice další z členů smečky zákon vlků.

„Kašlu na to, co říká nějaké 1400 let staré písmo. Oni mi zachránili život, jsem jim za to vděčný“ vysvětluje vlk svým druhům.

„Kašleš na to, co říká písmo? Vděčný? Vděčnost je slabost a písmo z nás dělá to, čím jsme. A ty...ty už nejsi jedním z nás“. „Ne, nejsi jedním z nás...“ přidal se i další ze skupiny. Po těchto slovech se smečka na vlka vrhla a rozsápala ho tak, jak to dokážou jen vlci.

Kozí rodinka mezitím spokojeně večeřela nemajíc tušení, co se právě událo v lese. Večeřela s dvojím dobrým pocitem –  pocitem odvedeného dobrého skutku a pocitem toho, že nedošlo k naplnění jejich obav:

„Tak to vidíš ty starý mrzutý kozle, já ti to říkala...nejsou všichni vlci stejní“.

...nicméně z globálního hlediska jsou výjimky irelevantní!